Anděla Merici, současnice Dürera a Koperníka, Kryštofa Kolumba a Vasco de Gamy, Michelangela a Rafaela, Ignáce z Loyoly a Terezie z Avily, Martina Luthera a Thomase Müntzera, žila v severní Itálii na březích jezera Lago di Garda v době renesance.
R. 1535 (rok po založení Tovaryšstva Ježíšova Ignácem z Loyoly) založila Anděla svoji "SPOLEČNOST SVATÉ VORŠILY", sdružení žen a mladých dívek toužících žít zasvěceným životem podle evangelních rad čistoty, chudoby a poslušnosti, a přitom zůstat ve své rodině a ve svém prostředí. Tento způsob života přibližně odpovídal tomu, co dnes žijí sekulární instituty. Založení Společnosti bylo také Andělinou odpovědí na naléhavé potřeby 16. století. Anděla skutečně předstihla svou dobu, protože tehdy žena neměla jinou možnost než život v manželství nebo v klášteře.
Vlivem kulturních a společenských přeměn v 17. století se Společnost svaté Voršily proměnila v řeholní společenství s klauzurou, které se rozšířilo zvláště v západní Evropě.
Pro své společnice napsala Anděla 3 spisy: Řehole, která byla určená všem členkám Společnosti sv. Voršily, ukazuje cestu, po které mají jít, aby "byly pravými a neporušenými snoubenkami Božího Syna". Rady byly diktovány pro ty, které Společnost vedly. Odkazy, poslední spis, byl napsán hlavně pro vdovy, které zastupovaly Společnost před světskou i církevní autoritou. Anděla v duchovní závěti zdůrazňuje důstojnost tohoto jejich poslání:
"Bůh vás ve své dobrotě učinil matkami tolika panen a svěřil vám do rukou své vlastní snoubenky a s důvěrou je odevzdal vašemu řízení.
Ó, jak v tom ohledu máte děkovat a též prosit".
Poslední zmíněné spisy, které zanechala Rady a Odkazy mohou sloužit jako průvodci mericiánské spirituality nejen voršilkám a jejich spolupracovníkům, ale všem křesťanům. "Suor Anzola", jak svatou Andělu její okolí nazývalo, umírá 27. ledna 1540 v Brescii a je pochována v kostele sv. Afry. Nyní nese tato svatyně jméno sv. Anděly.
Anděla Merici přímo neurčila Společnosti jeden apoštolský cíl.
A byla tak obezřetná, že zajistila svým dcerám možnost úpravy určitých ustanovení (Poslední Odkaz):
"A kdyby se podle nutnosti doby měla dát nová nařízení nebo něco udělat jinak, udělejte to moudře po dobrém uvážení".